Je tomu už pár let co jsme s mým bratrem a kamarádem stoupali Bystrou dolinou na chatu pod Ďumbierom v Nízkých Tatrách. Vybrali jsme si nehezký podzimní den, kdy obloha byla jen celistvá šeď a teplota něco málo nad nulou. Po několika výškových metrech jsme vstoupili do husté mlhy s viditelností kolem 20 m a vlhkostí minimálně 150%. Těžko říct, jestli jsme byli mokří více zvenku nebo zevnitř. Můj kamarád celou cestu polemizoval nad tím, co je to vlastně horská nemoc a jaké má příznaky. Motala se mu totiž z toho stoupání a vlhkého vzduchu hlava a celkově nám všem nebylo moc dobře a tak jsme celou cestu probírali příznaky horské nemoci. Po dlouhém a únavném stoupání se najednou začalo vyjasňovat. Mlha se postupně vytrácela a obloha se z té škaredé šedi najednou začala zbarvovat do modra. Zanedlouho vlhkost klesla na polovinu a sluníčko začalo hřát tak, že jsme se mohli skoro opalovat. Najednou byla všechna ta mlha pod námi a jen se tak vlnila pod kopci jako mořské vlny. Viditelnost se rázem změnila z 20 m na 50 km a široko daleko byla jen oblaka a vykukující vrcholky hor.
Následující den ráno kdy byla oblaka nad námi, i pod námi a mezi mraky se začaly prodírat první paprsky vycházejícího slunce, můj kamarád najednou pronesl: „Už konečně vím, co je to horská nemoc. To, že se ti pak nechce dolů.“ A to je má velmi častá diagnóza. Často se mi stává, že při západu slunce kdy jen zběsile cvakám, abych všechnu tu krásu stačil zachytit, najednou přestanu a aspoň na chvíli se začnu jen tak kochat. Zapadající slunce dá horám teplý nádech a doliny zaleje zlatavou září.
A to se mi pak vážně nechce dolů, zvlášť když v temném lese pod vámi začne řvát medvěd. Pak to chce mít tu pohodu Slováků, kteří vám řeknou: „Medvěd? Joo, ten tam chodí na čučoriedky.“